Anglie po jeníkovsku aneb sčítací brána míří do Anglie

Kdybych měla letošní zájezd do Anglie popsat třemi slovy, byla by to pohoda, legrace a smích.

Ve dnech 15. – 20. června se 46 žáků 7. – 9. tříd vydalo na výpravu za krásami jižní Anglie. Čekaly nás nejen slavné památky, angličtina v praxi, hostitelské rodiny, ale i spousta zážitků, o které se chci podělit.

Ale pěkně po pořádku.

V pondělí 15. června před polednem se na náměstíčku před budovou školy začali scházet natěšení cestovatelé se svými rodiči. Po příjezdu autobusu, který se na následujících 6 dní stal tak trochu naším druhým domovem, nastal čilý ruch. Začaly se nakládat kufry a každý se snažil ubytovat v autobuse, najít místo pro všechny batohy, tašky, taštičky, deky i polštáře a další nezbytnosti, bez kterých by se přece šestidenní výlet přežít nedal. Na informační schůzce jsem rodiče upozornila, že se pokynů cestovní kanceláře nemusí držet úplně doslova, protože autobus se nakonec změní, ač tak zprvu nevypadá, v nafukovací a spolkne téměř všechno. A světe div se, měl opravdu neuvěřitelné schopnosti. Taška tam, taška sem, další batoh do mezírky…… a pořád se našlo místo. Akorát by to chtělo vymyslet nějaké sofistikovanější sedáky, protože naše sedací partie dlouhou cestou dostaly zabrat a ocenily každou známku pohodlí a přivítaly každou možnost vysvobození v podobě pravidelných zastávek vždy zhruba po čtyřech hodinách.

A kudy že náš autobus brázdil silnice a dálnice? První zastávka byla v Berouně, kde nastoupila paní průvodkyně Radka, pokračovali jsme na Rozvadov, následovaly nekonečně dlouhé německé dálnice, pár desítek kilometrů po těch belgických a už jedeme po území Francie k přístavu Calais, kde na nás čekal trajekt, který nás dopravil k cíli. Ale než na něj mohl najet, čekala nás pasová kontrola na francouzské i anglické straně s chvilkou napětí, zda nově nařízená ETA pro vstup do Anglie je u všech OK.

Prostory trajektu byly pro nás vysvobozením, volnost pohybu, pohodlné sedačky a křesla, možnost pobytu na palubě. Noc v autobuse je zážitek sama o sobě. Někteří šťastlivci usnuli téměř okamžitě a povedlo se jim prospat kus Evropy. Ti méně šťastní se celou noc snažili najít polohu, ve které by lidské tělo dokázalo přežít několik hodin vsedě. Spánek na autobusové sedačce zkrátka není disciplína pro každého. Z autobusu na trajekt jsme tak vystupovali různě pomačkaní, polámaní a poskládaní, ale hlavní bylo – přežili jsme to a Anglie je od nás už takový ždibec.

Po hodině a půl, kolem sedmé hodiny ranní, máme před sebou ikonické doverské bílé útesy. To byl ten okamžik, kdy bylo jasné, blížíme se k v cíli. Na palubě fotíme jak diví.

2. den – Vítej v Anglii! A hlavně si někoho chyť

Již na anglické půdě, před námi bohatý program.

Jsme na pláži v Doveru, zarezervovaný čas prohlídky ještě daleko, není kam spěchat, užíváme si volna na pláži. Někdo se natáhl na oblázky a snažil se zachránit, co se po noční cestě zachránit dalo, jiní se cachtali v moři, další sbírali kamínky z moře vyvržené, někdo zvolil procházku po pobřežním molu nebo se jen ve skupinkách sedělo, povídalo a existovalo.

Minuty rychle plynuly a už nastal čas na naši první sčítací bránu. Moje osvědčená sčítací brána, kterou používám už řadu let na všech školních akcích. Princip je jednoduchý – každý projde kolem mě ve dvojici. Nemáš parťáka? Nezájem, tak si ho rychle najdi. Někoho se chytni. Děti věděly, že to tak bude a braly to jako nutnou součást našeho společného bytí. Prostě nikoho nikde zapomenout nesmíme a nekonečně zmateně se někde přepočítávat za velkého zájmu veřejnosti? Úžasné sledovat děti, jak už popadly kohokoliv, kdo jim byl nejblíž, jak se deváťáci chytli za ruce jako ve školce. Vždyť proč si z toho neudělat s nadhledem legraci. Jenže právě v tom byla její síla. Fungovala spolehlivě. Hned při prvním sčítání jsme rychle zjistili, že nám dvě duše chybí. Ajajaj… první, ale zároveň poslední drobná kaňka na jinak perfektní disciplíně při dodržování doby rozchodu. Dva opozdilci si zřejmě mysleli, že hrad v Doveru nikam neuteče a my taky ne. Když se po desetiminutovém zpoždění objevili, dostalo se jim stručného, ale zcela srozumitelného vysvětlení, že takhle to opravdu fungovat nebude. A opravdu – nic podobného už se neopakovalo.

Jsme kompletní, jde se na hrad, jeden z nejvýznamnějších v Anglii. Sloužil jako brána do Anglie. Velkolepý, rozlehlý areál, kde je co objevovat a obdivovat. Ale cesta vedla samozřejmě do kopce. Ozývalo se funění, skuhrání a občas i dotazy, jestli by ten hrad opravdu nemohl stát někde dole. Nemohl. Hrady se totiž na kopcích nestavěly proto, aby zlobily školní výpravy o několik století později, ale aby jejich obyvatelé měli šanci ubránit se nepřátelům a ochránit anglické území před možnými nenechavci, kteří by si na toto území brousili zuby.

Po prohlídce následovala procházka městem k vlakovému nádraží a  přesun vlakem do Canterbury. Projeli jsme se 7 stanic, už máme představu, jaké vlaky po anglické železnici jezdí a jak systém přepravy funguje. Žádná kontrola lístků průvodčími, ale průchod s jízdenkou turnikety.

Po příjezdu do jednoho z nejznámějších historických měst na jihu Anglie jsme společně došli do samotného centra města. Cestou jsme už měli příležitost vnímat malebnou atmosféru města s hrázděnými domy ze 16. století. Ale nejdřív přišel na řadu rozchod. Každý z nás už potřeboval dobu na odpočinek, oběd, obchody, suvenýry, poznávání malebného města s jeho nádhernými historickými stavbami a uličkami po vlastní ose.

Odpočatí jsme zamířili do majestátní katedrály, která je jednou z nejvýznamnějších a největších v celé Anglii, významné sídlo anglikánské církve, sídlo arcibiskupa. Po prohlídce úchvatných vnitřních prostorů katedrály jsme prošli historickými uličkami až k přístavišti. Odtud jsme se vydali na pohodovou projížďku po řece, během které se nám naskytla unikátní možnost prohlédnout si město z úplně jiné perspektivy. Po celém dni chození přišlo příjemné asi 45 minutové zastavení, zpomalení vhod úplně každému. Některé dívky chytly možnost vyzkoušet si angličtinu s rodilým mluvčím přímo za pačesy. Po vystoupení z pramice už mi hlásily jméno, věk a rodinný stav svého lodivoda, očividně zaujal.

Program v Canterbury se chýlil ke svému konci, už jsme směřovali na místní parkoviště, kde na nás čekali po povinné pauze naši řidiči. Čekal nás přesun do Eastbourne, města, kde začínala další velká kapitola zájezdu – ubytování v hostitelských rodinách.

Rozdělování proběhlo rychlostí blesku. Sotva autobus zastavil, rodiny si postupně odváděly své studenty a během pár minut bylo téměř prázdno. Nebyl čas přemýšlet, jestli bude nervozita či nebude. Prostě se nastoupilo do auta, zamávalo se ostatním a dobrodružství v anglických rodinách mohlo začít.

3. den – Když racek dostane chuť na fish and chips

Ráno nás čekala dvouhodinová procházka po majestátních bílých útesech. Počasí nám přálo na jedničku – slunce svítilo, jen vítr od moře nám neustále připomínal, že jsme na anglickém pobřeží. Výhledy byly nádherné. Bílé útesy, nekonečné moře a zelené pláně jsou přesně tím obrázkem Anglie, který člověk zná z pohlednic. Bohužel jsme se zároveň dozvěděli, že tahle krása není věčná. Útesy se rok co rok pomalu odlamují do moře a celá okrajová část je z důvodu bezpečnosti označena páskou, za kterou se rozhodně chodit nedoporučuje. Příroda si zkrátka jede podle vlastních pravidel. Přišel také čas na první společnou fotografii celé výpravy. A jak už to bývá, nadšení bylo… řekněme střídmé. „Ještě jednu?“ „To už fakt stačilo!“ Výrazy některých tváří by se daly vystavit v galerii. Společná fotka s ikonickým majákem ale prostě vzniknout musela. Největší pozornost toho dne si však vysloužil jeden z místních opeřených obyvatel. Uprostřed cesty se ozvalo: „Paní učitelko, jsem obětí ptačího bombardování!“ (upravený výrok, který se v autentickém podání nedá publikovat) Stačil jeden přesně mířený zásah a bylo jasno. Po krátké záchranné akci a všeobecném výbuchu smíchu si většina ostatních raději preventivně nasadila kapuce nebo kšiltovky. Nikdo totiž netoužil stát se dalším cílem místní letecké jednotky.

Odpoledne jsme se přesunuli do přímořského města Hastings. Po krátké procházce městem jsme se vydali na prohlídku pašeráckých tunelů, které připomínají dobu, kdy se na anglickém pobřeží pašovalo snad úplně všechno, co se pašovat dalo. Strašili jsme se v nich vzájemně náramně, ale legrace musí být za každé situace. Poté jsme vystoupali ke zřícenině místního hradu. Z původní stavby už sice mnoho nezbylo, ale výhled na moře všechno bohatě vynahradil. A zbývající část odpoledne před odjezdem do Eastbourne už patřila každému z nás, všemi vítaná možnost dobu volna strávit podle vlastních představ. Někdo přivítal možnost koupání v moři, jiný dal přednost rozchodu ve městě. Otužilci se sice statečně vrhli do vln, ale studené moře je poměrně rychle přesvědčilo, že rozchod ve městě je vlastně taky výborný program. A ten čas na široké oblázkové pláži, pozorování nekonečného koloběhu mořských vln byla taky nádhera. Městečko svou velikostí a snadnou orientací dovolil už samostatný pohyb dětí, a i to děti jedině přivítaly.

Jedna z nezapomenutelných historek se odehrála na pláži před odjezdem. Kdo přijede do Anglie, měl by ochutnat tradiční fish and chips. I jeden z nás si koupil poctivou porci, otevřel krabičku, aby se pustil do jídla… a v tu chvíli se zničehonic snesl racek. Jediným přesným pohybem popadl jednu rybu do zobáku a odletěl o kus dál, kde si svůj nečekaný úlovek v klidu vychutnal. Smíchy jsme se lámali nejen my, ale i kolemjdoucí, kteří celou scénu sledovali. Ponaučení dne bylo jasné: na anglickém pobřeží si nehlídejte jen, aby vám vlna boty nepromáchala, ale rovněž si hlídejte koupenou baštu. Zloděj se může snést z nebe doslova coby dup.

A protože cestování bez drobných dobrodružství by byla nuda, během dne se ještě hledal batoh zapomenutý v McDonald’s i nákup, který zůstal ležet u pokladny. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Děti se pokaždé vrátily vítězoslavně se svými věcmi v rukou, takže před odjezdem do hostitelských rodin jsme měli kompletní výbavu, všechny batohy, všechny nákupy… jen v peněžence o něco méně liber. Ale stálo to za to.

Mezitím se ze sčítací brány stala naprostá rutina. Přesouvali jsme se k dalšímu bodu programu? Brána. Odcházeli jsme od hradu? Brána. Mířili jsme na pláž? Brána. Děti už věděly, že stačí popadnout kohokoliv poblíž, projít kolem mě ve dvojici a za necelou minutu bylo hotovo. Od prvního dne už jsme nemuseli řešit, kam se nám kdo zatoulal.

4. den – Batohy na břiše, tajná ponorka a autobus, který si postavil hlavu
Čtvrtý den jsme začali návštěvou majestátního hradu Leeds. Prohlídka interiérů byla sice kratší, ale hned u vstupu nás čekalo překvapení. Zaměstnanci hradu nám nakázali nosit batohy na břiše. Pravděpodobně měli obavy, aby někdo při pobytu v interiéru hradu neshodil některou z historických památek. Poctivě jsme pokyn respektovali, i když jsme si v duchu říkali, že přijíždíme z kulturní země plné hradů, zámků a muzeí, takže se mezi historickými exponáty přece jen umíme pohybovat.

Když jsme se po chvíli všichni sešli v jedné místnosti, ozvalo se z hloučku deváťáků:
„Paní učitelko, vy podvádíte!“ No, měli pravdu, měla jsem to na sobě hozený stylem… aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Kluci se na sebe podívali a padla další památná věta: „Vždyť vypadáme jak blbci. Nemohli bychom si ty bágly dát normálně na záda?“ (omlouvám se za expresivnější výraz, ale bez jeho napsání to nešlo). A než jsem stačila odpovědět, zazněla hláška, která okamžitě vyhrála soutěž o citát dne: „Vždyť každý pozná, že jsme z Jeníkova!“ Smích se nesl celým sálem a batohy se okamžitě ocitly na místě tomu určeném, jasně že na zádech. Pravidla jsou občas i od toho, aby se porušovala.

Po prohlídce dostal každý kolem hodiny volna. Někdo zamířil do zahrad, jiný si prošel okolí hradu a velkým lákadlem bylo i bludiště tvořené přibližně dvěma tisíci keři.

Odpoledne jsme se přesunuli do města Chatham, kde nás čekala návštěva vojenské ponorky. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků celého dne. Teprve když člověk projde úzkými chodbami a nahlédne do stísněných kajut, uvědomí si, v jakých podmínkách musela posádka dlouhé týdny fungovat. A zajímavost? Ani naši průvodci přesně nevěděli, kudy ponorka během doby, kdy byla aktivně využívána,  plula. Většina jejích misí totiž dodnes zůstává utajena.

Námořnictvo ale nejsou jen lodě a ponorky. Jsou to také lana. A protože bez pořádného lana se neobejde žádná loď, navštívili jsme i historickou provazárnu. Tam jsme si výrobu vyzkoušeli na vlastní kůži. Každý z nás chvíli točil, motal, až se z jednotlivých vláken stalo opravdové pevné lano. To rozhodně neskončí někde zapomenuté – zatím ho mám doma, ale po prázdninách si najde svoje místo v prostorách školy mezi fotkami ze zájezdu.

Když už se zdálo, že nás nic nepřekvapí, rozhodl se o trochu vzrušení postarat náš autobus. Prostě si postavil hlavu a odmítl spolupracovat. Měli jsme tak možnost zjistit, že ne každý Angličan je připraven přispěchat na pomoc. Naštěstí se po čase objevila dobrá duše, která našim řidičům pomohla nepříjemnou situaci vyřešit.

A protože nuda není součástí našeho slovníku, čekání jsme strávili po svém. Skupinka kluků upevnila mobil na stěnu autobusu a sledovala fotbal, jiní spontánně rozehráli dětskou hru Cukr, káva, limonáda. A ten, kdo z autobusu nevyšel, tak si zábavu taky našel.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Autobus se podařilo nastartovat, pánové řidiči si poradili s nečekanou komplikací vysloveně „na klobouček“ a my jsme mohli vyrazit zpátky na místo srazu s hostitelskými rodinami, kde nás cekal poslední večer.

5. den – Londýn aneb od řeky až k nebi

Poslední den v Anglii patřil městu, které ani nejde poznat za jediný den. Jedenáctimilionový Londýn nás přivítal po svém, rušný, živý a plný míst, která člověk zná z filmů, knih nebo učebnic angličtiny.

Naši londýnskou výpravu jsme začali v Greenwich Královské observatoři. Povinnost byla jasná – vidět nultý poledník. Přesněji řečeno vyznačenou čáru na úzkém chodníku a přilehlé zdi, která odděluje východní a západní polokouli. Společné poslední focení v Greenwich s výhledem na londýnská obě nejdůležitější centra s mrakodrapy nesmělo chybět, ale nadšení dětí fotit se bylo už na bodě mrazu, a dokonce později společnou fotku v pozadí s Buckinhamským palácem jsme už vzdali. To už se jenom při vyslovení návrhu: „Uděláme ještě poslední společnou fotku?“ okamžitě ozývalo ze všech koutů, kde jenom děti byly, jasné a nám naprosto srozumitelné nééééé. Ale na druhou stranu, mohla to být poměrně zajímavá fotka s vysokým počtem otrávených obličejů. To by byla dobrá reklama na zájezd v Anglii, že?  Z Greenwich jsme sešli k přístavišti a nasedli na vyhlídkovou loď. Plavba vyhlídkovou lodí po Temži je jeden ze způsobů, jak vidět místa, která bychom jinak neměli z časových důvodů šanci vidět. Chvíle, na kterou se každý těšil? Moment, až se konečně v dálce objeví slavný Tower Bridge a jeho podplutí. V tu chvíli snad nikdo nezůstal v klidu sedět a fotil a fotil.

Program v centru města jsme začali procházkou po Čínské čtvrti, po které následoval dvouhodinový rozchod na Leicester Square a v okolních ulicích. Oběd, obchody, suvenýry a jedna z posledních šancí na nákup dárků nebo něčeho jen tak pro radost či na památku. Ale už jenom se procházet ulicemi Londýna, vždyť to pro dětskou duši musí taky hodně znamenat, připadají si tak nějak dospěleji.

Po rozchodu nás čekala společná procházka tím nejznámějším, co Londýn nabízí, Trafalgar Square, National Gallery, Piccadilly Circus, Buckinghamský palác, odpočinek v krásném St. James’s Parku, kde už bylo znát, že několikadenní putování si začíná vybírat svou daň, únava už velká a chuť pouze picnikovat obrovská. Ale pokračovat se muselo, přece si nenecháme ujít vidět vládní čtvrť, Downing Street, Westminsterské opatství, rozlehlý komplex budov parlamentu, výhled na Big Ben. Měli jsme štěstí – právě když jsme kolem procházeli, odbíjela čtvrtá hodina. Přiznám se, já jsem toto zažila poprvé. Pro mě to byl jeden z těch okamžiků, které člověku zůstanou v hlavě, ale jestli to v tom ruchu zaregistrovali i ostatní, tím si nejsem jistá.

Přes Westminster Bridge jsme došli k našemu poslednímu velkému zážitku – London Eye. Fronta byla vcelku milosrdná, bezpečnostní kontroly proběhly rychle, ale důkladně a zhruba po půl hodině jsme pomalu stoupali nad Londýn. Půlhodina utekla neuvěřitelně rychle. Fotilo se ostošest a výhled stál opravdu za to. A právě tady se zrodila jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek na den v Londýně. Společné focení naší skupinky v kabině London Eye. Nevím, jak se to stalo. Nikdo nic neorganizoval, nikdo nic nehrál. Prostě to vyplynulo z atmosféry celého zájezdu. Smích, dobrá nálada a parta, která si na sebe během několika dní zvykla. Za ten okamžik vám všem děkuji. Na ten se nezapomíná.

Po posledních nákupech suvenýrů jsme zamířili k metru. Představa odpolední londýnské špičky budila respekt, a tak jsme se raději rozdělili do čtyř menších skupin. Nakonec se ukázalo, že naše obavy byly zbytečné, dokonce se našla i volná místa v soupravách, ale… štěstí přeje připraveným.

Pak už zbývalo jediné. Poslední rozchod, hlavně nakoupit jídlo na cestu, ať hlady netrpíme, poslední sčítací brána, poslední… už nikdo neváhal, dvojice vznikaly během několika vteřin, než jsem stačila cokoliv říct. Za těch několik dní se z ní stala naprostá samozřejmost. Fungovala přesně tak, jak měla. Akorát já už se někdy nemohla dopočítat, ale děcka to respektovala a prošla kolem mě ještě jednou. A pak už jen zamířit k autobusu. Směr Dover. Tam, kde náš anglický příběh začal, se také pomalu uzavíral. Trajekt… už víme, jak to na něm funguje, někdo ještě využil možnost posledních nákupů, poslední možnost krátké konverzace, byť jen při objednání občerstvení. Světla v dáli znamenala jediné – blížíme se do Calais.

Čekala nás dlouhá noční cesta domů v našem náhradním domově. Ale  každý už věděl, co nás čeká a nemine. A víte, kdo nakonec dělal největší binec v autobuse? Jo, jo, to my vepředu. A ještě poslední vzpomínky z autobusu. Víte, že je také možné dostat při pobytu v autobuse křeče do mezižeberních svalů? Po další salvě smíchu tam u nás vepředu se najednou ozvalo významné několikahlasé dětské pšššš ze zadních částí autobusu. To už jsem slíbila dětem, že už budu opravdu potichu a na to následovalo jejich významné… no to jsme teda zvědaví. Ale nutno podotknout, že tím pšššš jsem sama párkrát snižovala hladinu hluku v autobuse a vždy zafungovalo. I já jsem děti poslechla a nechala spát.

6. den – Poslední sčítací brána

Únava už udělala své a většina dětí tentokrát alespoň usnula. Kilometry ubíhaly, za okny se střídaly Francie, Belgie, Německo a nakonec zase Česká republika. Na poslední zastávce u Berouna se s námi rozloučila naše průvodkyně Radka. Poděkovala celé skupině za pohodový průběh zájezdu a popřála nám šťastný návrat domů. Pak už zbýval jen poslední úsek cesty. Před čtvrtou hodinou odpoledne náš autobus zastavil přesně tam, odkud jsme před několika dny vyjížděli -před školou. Jenže ještě před příjezdem se stalo něco, co mě opravdu potěšilo. Na jedné z posledních zastávek se deváťáci ptali: „Paní učitelko… a uděláme ještě u školy sčítací bránu?“ Trochu překvapeně jsem se ptala: „A vy chcete?“ A nato se ozvalo jejich… jóóóó. V tu chvíli bylo jasné, že odpověď může být jen jedna. Samozřejmě, že uděláme. A tak když z útrob autobusu zmizela všechna naše zavazadla a byla v rukou rodičů, děti ještě jednou prošly sčítací bránou. Tentokrát už ne proto, abychom se ujistili, že jsme skutečně všichni, ale proto, že k tomu týdnu prostě patřila. A ještě se všichni postavit do kruhu, ruce doprostřed a společný výkřik s rukama nahoře. Krátká chvíle, která řekla víc než dlouhé proslovy. Přesto na několik poděkování nikdy nezapomenu. Poděkovala nám průvodkyně Radka. Já jsem poděkovala dětem za to, jak celý zájezd zvládly, kolegyním za pohodový zájezd a oběma řidičům za bezpečně odjeté kilometry. A pak přišlo poděkování od pana řidiče Pavla Němce. Přiznám se, že mě opravdu dostalo. S kolegyní Hanou Mazalovou jsme se na sebe jen podívaly a shodly se na jedné věci – tak toto vyřčené si budeme pamatovat.

A co jsme si z Anglie přivezli? Nejenom suvenýry, čokoládu a všelijaké další, ale hlavně zážitky, spoustu fotek, nové zkušenosti, nezapomenutelné hlášky, které jen tak nezmizí. A kdyby se mě někdo zeptal, co si já sama z letošní Anglie budu pamatovat nejvíc? Rozhodně nejenom fotografie slavných míst. Odvážím si hlavně ten pocit – vítr na doverských útesech, atmosféru neskutečné legrace, pohodu mezi námi a vědomí, že někdy jsou ty nejhezčí vzpomínky úplně obyčejné.

A na co rozhodně nesmím zapomenout: Poděkovat Vám rodičům, že jste svým dětem zájezd umožnili. Poděkovat dětem za pohodu a zážitky.  Poděkovat pánům řidičům za tu spoustu bezpečně ujetých kilometrů v bezvadné atmosféře. Poděkovat paní průvodkyni za její profesionalitu a vstřícný přístup k dětem. Poděkovat svým kolegyním Janě Kunáškové, své zájezdové sestře, a Haně Mazalové, naší zájezdové mamce, která nás s Janou bezvadně hlídala. Děkuji Vám velmi za ochotu se mnou jet a za pomoc během zájezdu.

A co dál? Zrodil se mi v hlavě nápad… co takhle Skotsko? Tak že by za dva roky …

Mgr. Jitka Horčičková